Články

1.3.2016 IEE v České televizi

V pondělí 29. února se Pavel Farkač (IEE) v pořadu České televize Reportéři ČT vyjadřoval k podnikatelským aktivitám bývalého pražského primátora Pavla Béma. více

10.11.2015 IEE se podílel na expertní webové anketě

Byli jsme osloveni ze strany webu elektrina.cz, abychom nabídli svoje odpovědi na sérii otázek v seriálu Ptáte se expertů. Za IEE odpovídal Pavel Farkač. více

31.8.2015 ČEZ zvýší podíl rozdělovaného zisku

Státní energetická firma ČEZ pravděpodobně navýší výplatní poměr ze 73 procent v účetním roce 2014 na 80 procent letos. Finanční ředitel přišel s kuriózním vysvětlením – firma totiž prý nemá kam investovat. Skutečný důvod však zřejmě leží někde jinde a současná investiční apatie se společnosti může vymstít v budoucnu.

Podle předběžných zpráv rozdělí ČEZ mezi akcionáře až 80 procent svého zisku formou dividend, což představuje 10 % navýšení oproti loňsku (v roce 2012 šlo na dividendy pouze 52 % zisku). Odhadovaný zisk společnosti přitom bude činit 27 mld. Kč, což znamená již šestý roční pokles v řadě. Kontrolní balík akcií ve firmě drží český stát, který se tak může těšit na „tradičních“ 15 miliard, jež představují objem převyšující pětinu plánovaného schodku na rok 2016.

Chování ČEZu budí dojem, že jeho finanční plány jsou primárně řízeny tím, aby byli uspokojeni akcionáři, kteří si navykli na výši dividendy 40 Kč za akcii. To částečně připustil i finanční ředitel firmy, Martin Novák, v rozhovoru pro ihned.cz. Přinejmenším nedůvěryhodně však působí jeho další argument, že ČEZ „nemá kam investovat.“ To je sporné např. v kontextu tendru na dvoutřetinový podíl ve společnosti Slovenské elektrárne, který prodává italský Enel. Jako zájemci dlouho figurovaly mj. české EPH a právě ČEZ. Po vyjádření slovenského premiéra Fica, který na jaře uvedl, že slovenská vláda uvažuje o odkoupení podílu Enelu, česká státní firma z tendru gentlemansky vycouvala. Na začátku tohoto týdne přitom Italové zahájili exkluzivní jednání s EPH. 

A jaké další investiční příležitosti se nabízejí? Největší německá energetická firma E.ON se transformuje a zeštíhluje svoje portfolio zejména zahraničních aktiv. Ostatní německé energetické společnosti s ohledem na klesající zisky a ústup od tradičních fosilních zdrojů se budou také zbavovat již existujících projektů. Právě německý trh ale český obr zásadně podcenil. V Německu již několik let probíhá velká energetická tranzice, tzv. Energiewende, která mj. spočívá v podpoře obnovitelných zdrojů energie (OZE). OZE měly v Německu podle dřívějších parametrů garantovaný výkup a stát jejich provoz dotoval, takže horizont návratnosti investice byl velmi atraktivní, což vzedmulo ohromný boom zejména větrných farem v šelfu Severního moře i na území kontinentálního Německa. ČEZ stál zcela mimo dění a Novák dnes tvrdí, že firma situaci v Německu teprve monitoruje – to ovšem v momentě, kdy jsou přenastavovány podmínky podpory OZE a výstavba nových zdrojů již není tak lukrativní.

Na obranu ČEZu je nutné uvést, že v minulé dekádě masivně investoval na Balkáně, kde však doplatil na nepředvídatelné právní, politické a investiční prostředí, když např. úplně přišel o svoji albánskou dceřinou firmu (pozn. 1). Zároveň dokončuje dlouholetý investiční záměr renovace elektráren v tuzemsku, který spolkl zhruba 100 mld. korun a otevřeně hovoří o svém zájmu o severoněmecká energetická aktiva švédského Vattenfallu.

Dnešní ČEZ stále představuje mimořádně silný a po finanční stránce zdravý subjekt, jeho současná investiční pasivita však vnáší otazníky zejména do budoucnosti firmy, protože omezuje zdroje budoucího zisku. To navíc v prostředí dramatického snižování provozních nákladů a propouštění i napjatých vztahů mezi top managementem a vládními představiteli. Generální ředitel Beneš přitom již na jaře prohlásil, že firma má takový objem volných prostředků, který by jí umožnil koupit subjekt velký jako ona sama, a Novák ve zmiňovaném rozhovoru sám uvedl, že zadlužení je ještě znatelně pod doporučenou hranicí pro energetické firmy. Společnost by se proto měla nadechnout a využít současné situace, která rozhodně netrpí nedostatkem investičních příležitostí (pozn. 2). V opačném případě hrozí, že zmiňovaná 15 mld. záplata státního rozpočtu bude v následujících letech čím dál méně zaručená. více

24.5.2015 R. Dudau: Energeticko-bezpečnostní důsledky ukrajinské krize

V kontextu ukrajinské krize profesor bukurešťské univerzity, R. Dudau, ve své studii mapuje právní a energeticko-bezpečnostní implikace připojení Krymského poloostrova k Ruské federaci. Našim čtenářům přinášíme výtah z této práce obohacený o stručné analytické postřehy, které jsou pro odlišení označeny kurzívou.

Úvodem se autor věnuje obecnému postavení, jaké zastává východoevropský region v ruské zahraniční politice a vypůjčuje si citaci z dokumentu Koncepce zahraniční politiky Ruské federace z roku 2008, která stanoví, že „…region střední a východní Evropy představuje oblast nejširšího geopolitického významu pro RF.“ Byť tento dokument byl nahrazen aktuálnějšími materiály, uvedená citace má téměř univerzální historickou platnost. Profesor také zmiňuje diferencovaný přístup, který Rusko zastává vůči svým evropským partnerům a který odráží myšlenku oné citace – státy západní Evropy Rusko chápe jako své strategické partnery, zatímco bývalé státy Východního bloku i čtvrt století po rozpadu bipolární mocenské struktury má stále sklony vnímat v určité vazalské perspektivě.

Z toho vyplývá, že Rusko vlastně nemůže mít jednotný přístup k Evropské unii, protože pro něj EU nepředstavuje jednolitý celek, ale stále pouze soubor národních států, s nimiž preferuje bilaterální stýkání. A řada státních aktérů na tuto strategii slyší. V energetickém kontextu je delikátní zejména postoj Německa, které jako vedoucí země EU tlačí na omezení surovinové závislosti Unie na Rusku, přitom ale provozuje plynovod Nord Stream přivádějící do Evropy ruský plyn. O maďarsko-ruských energetických vztazích jsme informovali dříve.

Z hlediska právního rámce představuje Dudau dva teoretické náhledy na platnost mezinárodních smluv v případě rozpadu států nebo osamostatnění části území. Nový (nástupnický) stát může přijmout teorii všeobecné právní kontinuity, což znamená, že by automaticky přebral (popř. jednal o znovuuzavření) veškeré mezinárodní smlouvy, jichž byl účastníkem z titulu územní přináležitosti k původnímu státu. Druhý možný přístup představuje teorie tabula rasa, kdy si nástupnický stát v podstatě vybírá, které smlouvy pro něj zůstanou závazné.

Krymský poloostrov se stal de iure součástí Ruské federace 18. března 2014. V případě Ruska, jehož jednou ze zahraničně-politických kontinuit je obecná skepse ke smlouvám, jež samo neiniciovalo, nelze předpokládat, že by chtělo ratifikovat smlouvy, jež byly pro Krym závazné na základě příslušnosti k Ukrajině, a přitom je neratifikovalo samotné Rusko. Řadou „krymských“ smluv se tak nepochybně nebude cítit vázáno.

Autor dále rozebírá energetické zdroje v bývalých výsostných ukrajinských vodách kolem Krymu. U břehů poloostrova se nacházejí čtyři ropná naleziště. V roce 2013 byla podepsána dohoda o sdílené produkci (production-sharing agreement, PSA) s konsorciem firem pod vedením italské ENI, kterému byla přidělena práva k jižní části naleziště Prikechinskaya, a s ukrajinsko-ruským konsorciem Vanco-Lukoil, jemuž připadla severní části téhož naleziště. Krátce před pádem Janukoviče byla na spadnutí dohoda s konsorciem pod vedením Exxon Mobil a Royal Dutch Shell o nalezišti Skifska – tento tendr ovšem právně napadnul další z účastníků, ruský Lukoil. Po ztrátě politické kontroly nad výhradní ekonomickou zónou v Černém moři jsou po právní stránce dohody PSA podepsané s ukrajinskou vládou neplatné.

Jak upozorňuje Dudau, po získání nezávislosti místní krymský parlament znárodnil dceřinou společnost ukrajinské národní společnosti Naftogaz, Chornomornaftogaz, která vlastní práva v kontinentálním šelfu kolem poloostrova, a deklaroval snahu o její privatizaci. Jako jediný zatím projevil předběžný zájem pouze ruský Gazprom. Tím Ukrajina definitivně ztratila přístup k jejím někdejším offshorovým nalezištím. Nastalá situace ovšem pro Rusko přináší i velké výzvy v podobě zásobování Krymu plynem, neboť jeho vlastní zdroje pro pokrytí spotřeby nestačí a všechny plynovody procházejí skrze suverénní území Ukrajiny – obdobná situace platí pro většinu dalších strategických komodit, vč. pitné vody. 

V závěrečné části své studie autor rozebírá řadu teoretických možností, jak se v Černém moři může vyvíjet právní situace a z ní vyplývající smluvní závazky a povinnosti. Většina témat (jako např. redefinování rusko-rumunské námořní hranice) má však spíše doplňkovou a málo pravděpodobnou povahu.

Profesor Dudau se zabýval tématem, které poodhaluje další možné pozadí ruské intervence na Ukrajině. Ropné zdroje Černého moře sice v poměru k celkovým sibiřským zásobám Ruska představují obraznou kapku v moři, ale jejich ztráta pro Ukrajinu znamená další omezení cest k posílení národní energetické bezpečnosti i oslabení politického sebevědomí. Celou studii si můžete přečíst např. zde.

Zpracováno podle: Dudau, Radu. 2015. The Ukraine Crisis: Legal and Energy Security Impacts in the Black Sea Basin.

Autor: Pavel Farkač, IEE více

19.5.2015 Vláda napotřetí schválila ASEK

Na svém pondělním zasedání česká vláda schválila Aktualizaci státní energetické koncepce (ASEK), která by prostředí české energetiky měla strategicky stabilizovat až do roku 2040. ASEK rozpracovávaly už Nečasova a Rusnokova vláda, ovšem až nyní se dočkal schválení od vlády B. Sobotky. Jedná se o klíčový materiál zejména pro byznys, který pro své investiční rozhodování potřebuje předvídatelné politické a investiční prostředí.

Jak podotýká ministr průmyslu a obchodu J. Mládek, ASEK poměrně přesně vymezuje, jakou cestou ČR chce jít a jakou cestou se naopak určitě nevydá. V českém energetickém mixu by tak do budoucna měly hrát prim jaderná energie, obnovitelné zdroje energie a druhotné zdroje (energie z odpadů). Naopak se počítá s útlumem získávání elektrické energie ze zemního plynu, který na jedné straně představuje sice flexibilní zdroj energie vyrovnávající nedostatky na trhu, ale na straně druhé dále prohlubuje surovinovou závislost České republiky, v tomto případě zejména na Rusku. Takový přístup je v souladu se záměry EU i navrhované Energetické unie, která se právě na omezení komoditní závislosti na třetích zemích intenzivně soustředí.

ASEK počítá s tím, že palivový mix výroby elektřiny v ČR v roce 2040 bude vypadat následovně: jádro bude hlavním zdrojem elektřiny se 46 – 58 % podílem na její výrobě, následují OZE s 18 – 25 %, uhlí s 11 – 21 % a plyn s 5 – 15 %. Podíl uhlí bude rozhodující měrou odvislý od prolomení územních limitů – není vyloučeno, že bez prolomení limitů by v roce 2040 česká těžba uhlí nepokrývala ani 10 % výroby elektrické energie. Ze srovnání se současnou podobou energetického mixu tak vyplývá, že by mělo dojít k výraznému nárůstu podílu výroby z jádra a OZE. Zda se podaří dosáhnout stanoveného energetického mixu pak bude z velké části záviset na tom, jestli se ČEZ rozhodne Dukovany provozovat po roce 2035 a jak rychle se stihnou postavit nové jaderné bloky. Už nyní je přitom téměř jisté, že před rokem 2030 u nás žádný nový jaderný blok nevznikne.

Klíčová informace nicméně zazněla na následné tiskové konferenci po zasedání vlády. Předseda vlády i ministři financí a průmyslu svorně vyjádřili podporu výstavbě dalších jaderných bloků, ale odmítli ji podpořit formou contract-for-difference, to znamená, že by investorovi garantovali určitou výkupní cenu elektřiny – při současné ceně elektřiny jsou totiž investice do jaderných zdrojů nerentabilní. Touto garancí přitom zástupci ČEZ jednoznačně podmínili dostavbu dalšího bloku Temelína před tím, než tendr na dodavatele technologie zrušili.

Z komentářů na brífinku následně vyplynulo, že výstavbu a případně i provoz dalších jaderných bloků v ČR by mohla mít na starosti nově vzniklá státní firma (ať již účelově založený subjekt nebo dcera ČEZ), která by v takovém případě byla osvobozena od tlaku akcionářů na co největší zisk, jako je tomu při současném právním postavení ČEZ. Zároveň ministři sdělili, že je v jednání taková úprava, která počítá se vstupem menšinového investora do výstavby jaderných bloků – otázkou je, jaké by musely být případné investorovy pohnutky, aby vložil kapitál do ztrátového projektu. Přitom je evidentní, že dokud bude provozovatelem jaderných bloků stát, bude provozní ztráty v konečném důsledku platit spotřebitel, který momentálně pro změnu doplácí na OZE.

V kontrastu s těmito názory přitom stojí rozhodnutí Evropské komise z podzimu 2014, kdy EK umožnila státní podporu výstavby dalších jaderných bloků v Hinkley Point ve Spojeném království. Česká vláda by tak měla přestat hrát mrtvého brouka a říci obecně projaderně nastavené české veřejnosti, že pokud přijmeme strategické rozhodnutí stavět další bloky, spotřebitel tento krok zaplatí (ať už přímo v ceně elektřiny nebo nepřímo skrze ztenčené veřejné rozpočty), podobně jako v současnosti doplácí na OZE, které však podobně širokou společenskou podporu nemají.

ASEK bude doplněna ještě Národním akčním plánem rozvoje jaderné energetiky (který by vláda měla projednávat za dva týdny) a dokumentem, který bude řešit možné prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách. Odborná studie, již si MPO nechalo vypracovat a jež bude podkladovým materiálem pro závěrečné rozhodování, má být hotová během léta.

Vláda se tak v ASEK vyhnula dvěma nejvíce kontroverzním bodů – podpoře jádra a možnému prolomení územních limitů, které vyčlenila do dalších dvou dokumentů. Rozhodnutí vyplývající z těchto dokumentů bude ovšem ležet v hledáčku médií a bude mít zásadní dopady na životy lidí v severních Čechách i pro uhelný a jaderný byznys. Je nepochybně dobře, že Sobotkova vláda dotáhla aktualizaci již více než dekádu staré energetické koncepce, ovšem pomyslný chleba se bude lámat až u konkrétního naplňování stanovených cílů a největší ohlas můžeme očekávat teprve se schválením na ASEK navazujících materiálů.

Autor: Pavel Farkač, IEE více

2.5.2015 Dukovany slaví 30 let provozu

První blok nejstarší české jaderné elektrárny začal vyrábět 3. května 1985 a další tři bloky naběhly během následujících dvou let. Za tu dobu zvládla dukovanská elektrárna vyrobit přes 385 mld kWh elektrické energie a tímto výkonem překonává všechny zbylé české elektrárny. Dukovany svým výkonem pokrývají zhruba 20 % české roční spotřeby elektřiny. I přes časté protesty protijaderných aktivistů se jedná o jednu z nejbezpečnějších jaderných elektráren na světě a jeho provozovatel, skupina ČEZ, podniká kroky k prodloužení její životnosti do roku 2035. více

9.4.2015 Turkish Stream ohrožuje soudržnost Evropské unie

Ve vládě Alexise Tsiprase si Evropská unie vpustila trojského koně přímo do vrat. Ať už se jedná o hospodářská nebo zahraničně-politická témata, Řekové v posledních měsících zřetelně demonstrují, že o svém osudu chtějí rozhodovat sami, bez ohledu na závazky, hodnoty a postoje, které pro ně ať už výslovně či implicitně vyplývají z členství v Evropské unii. Nejnověji se svoji suverenitu rozhodli demonstrovat v oblasti energetiky.

Řecký a maďarský ministr zahraničí podepsali prohlášení, v němž vyjadřují podporu plynovodu Turkish Stream, který by alternativním kanálem dopravoval do EU ruský plyn. O maďarské inklinaci k Rusku jsme informovali již dříve, ale ani rusko-řecké námluvy nejsou bez historických precedentů. Rusko si v Řecku tradičně snažilo držet spojence ve strategické oblasti Úžin proti odvěkému protivníkovi, Turecku. Turkish Stream ovšem tento historický axiom překonává, neboť propojuje všechny tři státy tím, že po povrchu Černého moře a přes území Turecka a Řecka přivádí ruský plyn do Evropy a opět dokazuje, jak mocným nástrojem dokáže být Putinova surovinová diplomacie.

Evropská unie se nedokáže chovat strategicky. Již několik let slovně manifestuje svůj zájem odpoutat se od energetické závislosti na Rusku a nejnovější projekt energetické unie právě téma energetické bezpečnosti a diverzifikace přepravních tras obzvláště akcentuje. Znovu se tedy ukazuje, jak v tomto ohledu zpátečnickým krokem bylo opuštění projektu Nabucco, který měl do Evropy přivádět kaspický plyn – tedy komoditu nepocházející z Ruska a obcházející nevyzpytatelné ukrajinské území.

Řekové potvrdili, že jde-li o zajištění energetické bezpečnosti, neexistuje nic jako jednotný evropský zájem – jednotlivé členské země mají odlišný výklad toho, co je pro ně z hlediska poměru ekonomické přijatelnosti, technické stability a mezinárodně-politické bezpečnosti nejvhodnější. Je prostým faktem, že Evropská unie po krachu Nabucca nedokázala dotčeným členským zemím nabídnout alternativu, zatímco Putin zkrachovalý South Stream obratem nahradil projektem Turkish Stream. Zatím není jasné, bude-li se koncept opravdu realizovat a bude-li v nikterak oslnivé formě prosperující Gazprom schopný takovou stavbu ufinancovat. Podstatné je, že maďarsko-řecké ano je velkým vítězstvím pro Rusko a pro Řecko. Rusové pokračují v erodování zahraničně-politické jednoty EU a Řekové objevili další nástroj, jak EU ukázat svůj strategický význam a vymínit si na ní další ústupky v rámci požadované hospodářské disciplíny.

Celá situace pak obnažuje skutečnost, nakolik významným politickým projektem Evropská unie je. Bez ohledu na mnohdy patrnou ekonomickou iracionalitu tohoto integračního projektu dokázala Evropská unie propojit historicky znesvářený evropský kontinent a vytvořit jednotný mírový blok propojující půl miliardu lidí mezi Spojenými státy a Ruskem. Evropští představitelé musejí mít tuto skutečnost na paměti: zřeknou-li se byť na okamžik řecké loajality, dávají Rusku další diplomatické trumfy přímo z ruky do ruky. Evropská unie musí Řecku nabídnout jasnou evropskou budoucnost, musí přijít s konkrétními projekty, které Řecko i přes jeho geografickou odlehlost pevně svážou s EU a posunou zcela mimo diskusi veškeré rusko-řecké sbližování. Turkish Stream představuje zásadní ohrožení evropské politické jednoty a z hlediska energetické bezpečnosti jednoznačný krok zpět. Jenže dokud evropští politici Řecku, Maďarsku, popř. Bulharsku nenabídnou kredibilní alternativu, je jeho případná realizace zcela pochopitelným pragmatickým krokem dotčených zemí. více

17.3.2015 Energiewende mění filosofii spotřeby energie

Energiewende je v Německu probíhající koncept přechodu výroby elektrické energie z fosilních zdrojů na obnovitelné. Již od svého oficiálního představení v 80. letech vzbuzuje značné kontroverze a působí paradoxně zejména v kontextu české diskuse o prolomení těžebních limitů na hnědé uhlí.

Jak upozornil Jakub Kučera ve svém článku, v Německu se letos bude rozhodovat o dalším osudu Energiewende. Ne snad že by byly zpochybněny její dosavadní výsledky či podstata spočívající v odklonu od uhlí a jádra směrem k větru a slunci, ale všechny zúčastněné strany si uvědomují, že je zapotřebí podpořit ekonomickou racionalitu celého projektu. Současná podoba dodavatelsko-odběratelských vztahů totiž neodpovídá možnostem německé přepravní sítě.

Podstata problému je stále stejná: protože obnovitelné zdroje energie (zejména vítr a slunce) neprodukují elektřinu konstantně, ale v přímé závislosti na aktuálním vývoji počasí, a protože meteorologie ve svých předpovědích příliš dynamický progres nezaznamenává, a jelikož se elektřinu stále nedaří na delší dobu efektivně skladovat, vzniká často velký nesoulad mezi aktuální produkcí a spotřebou elektřiny. Flexibilní (na burze generovaná) cena elektřiny navíc stále tvoří menšinovou část výsledné ceny, již platí domácnosti i podniky, takže dostatečně nemotivuje spotřebitele k regulaci spotřeby podle tržní situace. Právě větší zpružnění ceny v závislosti na tom, zda je ve chvíli fyzického odběru elektřiny na trhu spíše nedostatek či přebytek elektřiny, by měl podle účastníků německé debaty spotřebitele přimět k přizpůsobení spotřeby v závislosti na tržním vývoji.

Taková úvaha ovšem předpokládá naprostou změnu paradigmatu v přístupu k nakládání s elektřinou. Od doby elektrifikace je západní Evropa zvyklá, že elektřinu spotřebovává bez ohledu na současný stav sítě, neboť dostupnost elektřiny je s trochou nadsázky ovlivnitelná pouze zapnutým vypínačem a zaplacenými fakturami. To se má dle iniciátorů Energiewende v nejbližší době změnit a podniky mají např. přizpůsobovat svoji výrobu aktuální energetické produkci.

Jedná se o další ránu evropské konkurenceschopnosti z vlastních řad. OZE jsou nepochybně tou správnou perspektivou a každé odvětví vždy potřebuje odvážného průkopníka, který ostatním prošlape a ukáže cestu. Jenže tato nelehká úloha formateura budoucnosti byla odjakživa kompenzována mimořádnými zisky a přínosy z takového hazardu. V případě Energiewende je však složité vyčíslit skutečné ekonomické přínosy (pokud odhlédneme od natolik abstraktních hodnot jako je čistší životní prostředí či uchovalejší krajinný ráz) a debata se vede spíše o zmenšení dodatečných nákladů. Jakkoliv je evidentní, že přenosová síť není na tak náhlou změnu připravena a cena elektřiny je ze tří čtvrtin stanovována mimotržně a pokřivována různými přirážkami či zvýhodněními, němečtí energetici hovoří o přizpůsobení průmyslové výroby elektrické produkci.

V očích jednoho z otců Energiewende, Felixe Mathese, jsou navíc pryč časy, kdy podniky vyráběly tak, jak se jim to hodilo, bez ohledu na dostupnost elektrické energie. Nastala naopak doba, kdy firmy musejí přizpůsobovat svoji výrobu produkci elektřiny, tedy tomu, jak v daný okamžik fouká vítr či svítí slunce. Bez zbytečného ironizování takové perspektivy je více než zřejmé, že to předpokládá úplně jinou flexibilitu veškerých obchodních či pracovně-právních vztahů. Tato úvaha implicitně postuluje, že produkční kapacita (a přeneseně konkurenceschopnost) německého průmyslu bude přímo odvozena od aktivity přírodních živlů. Těch samých živlů, od závislosti na nichž se člověk snažil celé svoje dějiny odstřihnout. Zároveň počítá s tím, že firmy budou pružně stanovovat rozpis pracovních směn v závislosti na předpovědi počasí. Autoři energetické změny tedy nerozhodují pouze o struktuře energetického mixu, ale o perspektivách německého hospodářství jako celku. Takové plánovačské ambice na území Německa měli naposled představitelé Třetí Říše.

Smyslem této kritické úvahy není zpochybnit jádrovou myšlenku Energiewende, ani vystoupit proti obecnému příklonu k OZE. Autor pouze apeluje na přirozenou logiku, která velí využít dosažené úrovně technologického pokroku k co nejdelšímu uchování hospodářského předstihu před rychle konvergujícími ekonomikami rozvíjejícího se světa. Takto náhlý příklon k OZE totiž rozhodně není příklad, který by Německo popř. EU bylo schopné vnutit třetím zemím, ani to není krok, který by pozitivně ovlivňoval hospodářskou výkonnost. Němci prokázali, že německý spotřebitel je ochoten připlatit si za čistší energii. Ale je také ochoten vzdát se veškerého komfortu, který nabízí současná nezávislost energetické spotřeby na přízni počasí? Je ochoten smířit se s nižšími tempy hospodářského růstu a zhoršenou konkurenceschopností? Německo by mělo klidnit dynamiku a nadšení, s jakým k Energiewende přistupuje. Je načase utlumit osobní ambice proponentů Energiewende a oslabit politické argumenty ve prospěch ekonomické racionality.

Autor: Pavel Farkač více

24.2.2015 Maďarsko-ruské energetické sbližování

Ruský prezident Vladimir V. Putin podnikl v minulém týdnu první státní návštěvu členského státu EU od uvalení unijních sankcí proti Ruské federaci. Pro tento krok si nikoliv náhodou vybral Maďarsko, jednu z na Rusku nejvíce energeticky závislých členských zemí. A výsledkem návštěvy bylo další prohloubení její energetické závislosti.

Maďarsko z Ruska dováží 80 % celkového importu ropy a 60 % zemního plynu, přičemž domácí produkce obou komodit setrvale klesá. V letošním roce navíc expiruje bilaterální smlouva o dlouhodobých dodávkách zemního plynu, který má na celkové primární energetické spotřebě státu více než třetinový podíl. Maďarský premiér Viktor Orbán proto v minulém týdnu dojednal politickou část dohody, dle níž bude mít země zajištěný ruský zemní plyn i na další období a navíc za něj bude platit až v momentě, kdy jej skutečně spotřebuje, čímž obejde běžnou praktiku Gazpromu take-or-pay.

O hloubce vzájemných obchodních styků obou zemí navíc svědčí i zakázka na dostavbu dvou reaktorů jaderné elektrárny Paks, kterou za 12 mld. EUR získal bez veřejné soutěže ruský státní kolos Rosatom. Tato zakázka, která má řadu utajených detailů, je nyní pod drobnohledem evropských regulátorů, kteří budou zkoumat, zda neporušuje pravidla hospodářské soutěže jednotného trhu.

Dostavba jaderné elektrárny jde navíc proti celoevropskému trendu odklonu od neobnovitelných zdrojů energie, avšak je v souladu s maďarskou Národní energetickou strategií 2030, podle níž chce Maďarsko do roku 2030 podíl výroby elektřiny z jádra minimálně udržet na současné úrovni. Elektrická produkce elektrárny Paks v roce 2013 pokryla 36 % celkové maďarské spotřeby a zodpovídala za zhruba polovinu vyrobené elektřiny v zemi. Jak uvádí server businessinfo.cz, Rusko navíc maďarské vládě na stavbu poskytne státní úvěr v hodnotě 10 mld. EUR, který má pokrýt 80 % nákladů z celkových 12 mld. EUR. Unijní úřady mají pravomoc projekt zablokovat či udělit maďarské vládě citelnou pokutu. Předpokládá se, že dostavba dvou nových reaktorů by zcela nahradila výkon současných čtyř reaktorů po skončení jejich životnosti v letech 2032 – 2037.

Pavel Farkač více

19.1.2015 Dynamika exogenního růstu EPH nebere konce

Energetický a průmyslový holding (EPH) miliardáře Daniela Křetínského prokazuje svůj akviziční potenciál i v roce 2015. Poté, co v listopadu loňského roku koupil producenta čtyř procent elektrické energie ve Velké Británii, černouhelnou elektrárnu Eggborough, oznámil krátce po Novém roce koupi italských energetických aktiv německého E.ONu.

Mezi sedm elektráren, které EPH převzal, patří šest plynových (př. Tavazzano / Montanaso či Ostiglia) a jedna černouhelná (Fiume Santo) s celkovým instalovaným výkonem převyšujícím 4500 MW. Většina z dotyčných zdrojů jsou mladé či v nedávné době rekonstruované plynové elektrárny, u nichž se očekává ještě relativně dlouhá životnost. Jedná se tedy o odlišnou skladbu zdrojů než v případě stařičké Eggborough – zemní plyn je v rámci EU preferovaný energetický zdroj, neboť jeho zpracování přináší výrazně nižší objemy emisí než v případě uhlí.

Křetínský se nikterak netají ambicemi se skupinou EPH překonat v součtu elektrického instalovaného výkonu dosavadní českou jedničku ČEZ – ke splnění tohoto cíle mu stačí dotáhnout do úspěšného konce jednání o koupi uhelných elektráren na severovýchodě Německa dosud patřících švédskému Vattenfallu. Nejčerstvěji si pak EPH skrze dceřinou EP Cargo pronajalo 70 nových železničních vagonů na dopravu uhlí mezi dolem Profen a elektrárnou Buschhaus v německém Sasku.

Autor: Pavel Farkač, IEE více

Stránkování

<1 23 4 >
 
 

Energetika v událostech

 

 

 

 

IEE na Facebooku 

 

Twitter

 

 

Partneři